Letošní ročník jsme zase posunuli o kousek dál než ten předchozí, a pozvali jsme speciálního hosta, Kurta Gebauera. Kurt vytvořil nejen své dílo pod zámkem, ale dokonce namaloval svou první velkoformátovou stěnu, na kotelnu. Při této příležitosti s ním paní Lucie Míčová z Poděbradských novin udělala následující rozhovor. Níže je jeho plná verze.

„V Poděbradech by chtěl žít každý, i já“, říká významný umělec Gebauer

Jeho vizitka:
Emerit. prof. Akad. soch. Kurt Gebauer je český sochař a vysokoškolský pedagog, umělec celosvětového významu, narodil se dne 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Po Střední škole uměleckých řemesel v Brně a Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích studoval u renomovaných profesorů Akademie výtvarných umění v Praze a Paříži a také byl na stáži ve Stuttgartu. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze je vedoucím ateliéru sochařství. Nejenže tvoří sochy klasickým způsobem, ale skládá je také z kamenů, latěk (viz foto „Laťkouni“) nebo trubek, kterým říká jednoduše „Trubkouni“. Rád se pouští také do krajinářství, fotí, a dokonce navrhl některé ocenění (např. známé zrcadlo Týtý, cenu Týdeníku televize.) Jeho díla mají zastoupení ve sbírkách ve významných galeriích a muzeích nejen v České republice, ale chlubí se jimi také v zahraničí (například v Itálii, Belgii, Kanadě i Číně, Japonsku).

Výtvarník Kurg Gebauer má dlouholeté, silné vazby k Poděbradům, a proto rád souhlasil s rozhovorem exkluzivně pro Poděbradské noviny. V něm nabídneme čtenářům nejen jeho pohled na město, ale také jeho náhled na současné společenské dění, nejen v umění a krajinářství.

Můžete mi, prosím říci, jaká náhoda Vás do Poděbrad dnes večer přivedla?
Prvně mi volal tuším z Londýna můj absolvent Štěpán Soukup a poté, Kuba Jandora, který ačkoli žil v Ostravě a nyní je v Praze, kamarádí se Lukášem Kladívkem a společně akci Woodoo Session už deset let pořádají. Poprosili mě, abych přijel. Tak jsem tu (úsměv).

Jak byste se čtenářům Poděbradských novin sám popsal?
Tvrdím, že nejsem sochař, ale spíše sochající malíř. Ale moje profesionální sochařská posedlost jsou statika a proporce. Pro mě jsou při tom, co dělám, středem zájmu, protože jsem vyučený sochař a kameník. Poslední dobou rád sochám také foťákem. Fotím lidi zezadu, například při čekání na tramvaj, a pozoruji jejich přirozené pohyby. Pokud jde o kreativní pohyby, jsou na tom ženy mnohem lépe než muži.

Rozumím. Můžete mi prozradit, čím dalším se v tuto dobu nejvíce zabýváte?
Mimo jiné se snažím pomáhat učit práci s veřejným prostorem studenty hlavně na workshopech všeho druhu, například na ČVUT v Praze, s architekty Ostravské Báňské, něco s GJF galerií architektů v Praze a budeme to zkoušet znovu na UMPRUM v Praze. Architekti, krajináři, sochaři by měli na vytváření městského prostoru a krajiny pracovat dohromady už od počátku, aby z toho vznikl harmonický celek. Vše by mělo být propojeno už od návrhu ulice, náměstí, či parku tak, aby se tam pěkně žilo.

Ale Vy v Poděbradech nejste poprvé, nemýlím se?
To máte pravdu. Naposledy jsme tu před mnoha lety se studenty uspořádali sochařský workshop, v rámci kterého vzniklo mnoho projektů pro prostor města a okolí / autorka článku si pamatuje plovoucí kachní zadky na vodě/ nebo zarámování pohledu na Labe, kde obrazem je krajina sama. Tenhle projekt chtěla radnice nedávno zrealizovat, ale tak, jak byl navržený, se zdál moc drahý, tak z toho asi sešlo. Jinak z ostatních návrhů se nic nenavrhlo k realizaci. To je asi obecný problém, přes sochy se moc tunelovat nedá, protože to stojí relativně málo peněz. Udělat sochu, to není atraktivní, protože tím neproteče dost peněz, aby se dalo něco ulejt. To je lepší projekt na celý park za pár desítek melounů, vykácet stromy, zasadit jiné, chodníky dát tam, kde nebyly, nabušit tam obrubníky, aby když zakopnete, jste si měl o co rozbít hlavu, to je trendy skoro všude.

Napadl by Vás ještě další podobný problém, který s tím souvisí?
Například to, že údržba nestojí tolik peněz, jako vybudovat něco nového nebo něco úplně předělat. Spravit chodník nebo jen dosadit trávník by mohl každý nezaměstnaný a udělal by to snad i rád, ale někdo ho musí kontrolovat, jestli to udělal správně, což je potom práce, že? Lepší je sedět u počítače a podávat hlášení někam nahoru nebo si vzít všimné za to, že pomohu vydělat kamarádovi. Já vím, že mi odpovíte, že u vás se to takhle nedělá, ale proč se nechávají parky tak dlouho chátrat, až se musí udělat mega projekt, který stojí spoustu peněz? Nebylo by lepší v městských parcích udržovat například chodníky z mlatu na místech, i tam, kde si lidé vychodili cestičky trávou? Tak se to dříve dělávalo v zámeckých a lázeňských parcích. Ale to se musí někdo starat, aby se to denně udržovalo, a tam nemusí neprotéci tolik peněz, aby to bylo zajímavé. To je problém naší společnosti, že se mega úředničí a obyčejná každodenní facha je na obtíž.

Když tohle řekne sochař, musí o tom něco vědět. Dovedl byste uvést další případ z praxe?
Jistě, například kruhové objezdy, které jsou teď hodně populární, má je kdejaká zapomenutá vesnička. Kruhák má smysl, když na něj nevjedete, protože si ho všimnete. Všude na světě, i v chudých zemích, na nich něco je. Nějaká socha, třeba i blbá. U nás je to spíše chvályhodná vzácnost. Je to škoda, protože je to hlavně nebezpečné pro lidi, kteří po nich denně jezdí a nemají se podle čeho výrazného orientovat než podle nevýrazných tabulek, u nás ještě často pomatených.

Myslíte si, že Vám samotnému by se hezky žilo a bydlelo právě v našich Poděbradech?
Poděbrady jsou odjakživa úžasné místo, ať už to vezmeme historicky od Jiřího z Poděbrad, až po krásnou lázeňskou éru. Vždycky měly jaksi nakročeno k tomu, aby se tu žilo dobře. Bydlí tu například bývalý kolega mojí ženy Libuše, pan Aleš Svoboda, který vyučuje na Karlově Univerzitě. Řekl jsem mu, že je to velká nádhera v Poděbradech bydlet. Dá se tu procházet, jezdit na kole, aniž by byl člověk rušen hlukem velkého města. Kdybych nebyl línej, tak se sem přestěhuju. Já ale neustále jezdím po celé republice. Aktuálně mám výstavu v Jihlavě, Ostravě, instalaci v Praze, něco u hranic s Rakouskem, další za nimi. Připravuji další akce v Třeboni, Opavě atd.

Nebude Vám vadit, když Vaše Laťkouny třeba jednoho dne zničí nějaký vandal?
Ničení je vždycky škoda, ale u workshopů či sympozek je fajn, že se sejdou lidi, reagují na ten prostor a něco spolu zažijí. To, že určitý typ objektů za čas skončí, k tomu patří. Ovšem je jasné, že pokud je socha udělaná dobře a je na správném místě, měla by na něm zůstat pokud možno co nejdéle. Laťkouni mají hluboké základy (hlasitý smích).

„Snažil jsem se zpodobnit lidi, kteří tudy denně tam a zpátky procházejí,“ komentuje sám autor svoje dílo.

Poznámka redaktorky: Bohužel nebyly základy obou soch dostatečně pevné na to, aby je ze země nevyrvala ruka neznámého „umělce“ z Technických služeb Města Poděbrady s.r.o. V tuto chvíli je možné sestavit ji dle přiloženého obrázku z odpadu na skládce v Radimi.

Odkaz na Kurta: http://www.kurtgebauer.cz/

Autor rozhovoru: Lucie Míčová